ZVUKY VENKOVA VERSUS MĚSTSKÁ NEVĚDOMOST

Je ráno. Zatímco slunce vstává stejně a bezhlesně na venkově i ve městě, doprovodné zvuky k ranní wake up scenérii se v obou oblastech značně liší. Ve městě auta vrčí a troubí o sto šest, ve větších destinacích dokonce cinkají tramvaje a spěchající lidé ševelí do mobilních telefonů. Na venkově o tramvaj nezavadíte, za to zde krávy bučí, kozy mečí, ovce bečí, koně řehtají, slepice se kdákavě hádají a kohout je usměrňuje rázným kokrháním. Hmyz líně bzučí a všechno plyne tak nějak pomalu… Nikdo nikam nespěchá… 


Možná se pozastavíte nad tím, proč to vlastně píšu? Stále častěji na mě na sociálních sítích vystrkují růžky články o tom, jak lidem vadí, že na vesnici ráno a nahlas kokrhá kohout nebo že poník za plotem moc smrdí a neváhají nebohá zvířata hnát až před soud. Proč to?

Nevím. Svět asi začíná dočista ztrácet rozum… Jiné vysvětlení není…

Lidi proberte se! Stěžuje si snad někdo ve městě, že mu pod oknem projíždějí auta, která také umí hlučet a smrdět? Stejně jako na rušné křižovatky patří provoz, tak na venkovské dvorky patří zvířata! Tak to bylo, je a snad i bude… Hotovo dvacet, šmitec… 

Přemýšlím, jak tohle malé zamyšlení zakončit. Chtělo by to trochu poetičtější závěr, nemyslíte? A protože se mi básnické střevo jaksi nedovyvinulo, z dovolením si vypůjčím úryvek z básně Jiřího Dědečka: „A tak jen šeptám ty zatrpklý slova – všichni zpět na stromy, začneme znova.“