VIDLÁKOVO DOMÁCKÉ PROSTŘEDÍ

Už víme, kterak vidlák vzniká, jak ho identifikujeme a nyní si položme otázku, jak vypadá prostředí pro vidlákův život typické. Ano, jak neomylně tušíte, je to venkov. Logicky vzato, ve městě na sídlišti v paneláku vidlák přežíti nemůže, protože kolem kolektivního výtahu vidle moc neupotřebíte. Zato na venkově mezi poli, chlévy a hovny se s vidlemi jaksepatří vyřádíte. Avšak ruku na srdce, i na venkově si v dnešní době musí vidlák vybojovat své místo zuby nehty. Venkov se totiž mění. Tam, kde byla pole, vyrašily podivné osady novostaveb, kde od rána do večera zní sekačkové stereo, protože tráva okolo domů přece musí mít stabilně pět milimetrů. Místo stájové vůně, pro venkov tak typické, cítíte chlór ze všudypřítomných bazénů. Kromě psa a sem tam kočky tam moc tvorů neuvidíte. Pro řadu novodobých venkovanů je největší vodvaz zakrslý králík olizující mikroskopický trávník. Na takovém moderním venkově by taky vidlák zdechnul. Ale stále v české kotlině najdete místa, kde je vidlákům hej. Tráva si okolo starých statků vesele bují, závan mrvy je cítit od chléva a v ústrety vám vyběhne rozmanitá drůbež, zamečí na vás koza, chrochtne čuník, melancholické zabečení vlnatců taky nechybí a zařehtá-li i kůň nebo bůkne kráva, je to dokonalost sama. To je místo, kde si vidlák přímo lebedí. A díky bohu za taková místa, protože stejně jako vidláků i autentického venkova ubývá. Jsou to takové oázy mezi bazény. Važme si jich a hýčkejme je, protože pokud jednou dojde k tomu, že se úplně vytratí, budou děti vyrůstat v přesvědčení, že maso se rodí v igelitech v supermarketu a mléko – abrakadabra - někdo vykouzlí přímo z krabice. Nebudou vědět, že to kuřátko, které maminka vaří na oběd, musel někdo láskyplně vykrmit, (Připomínám, že teď nebereme v potaz velkovýkrmny a podobné hororové ústavy.) a že než si mohou udělat kakao, musí někdo zatahat kravičku za vemínko. A že nebýt hoven, která se jim tak eklují, protože smrdí, by si ani nenamazaly chleba, protože bez hovínek by na poli nevyrostla ani ta pšenice. Ale o tom třeba zase jindy... Tohle zamyšlení mělo být přece o tom, že aby mohl vidlák dýchat, potřebuje právě vůni hnoje a sušeného sena a nikoliv chemického chlóru a výfukových plynů ze sekacích traktůrků. Tak to chápejte a neohrnujte nad autentickým venkovem nos! Anžto pravý smradlavý venkov, je prazáklad všího jídelníčku.