VIDLÁCKÁ BALADA O (NE)UKOUSNUTÉM PRSTÍKU ANEB NA CIZÍ ZVÍŘATA SE NESAHÁ

Ehm, rozmohl se nám tady takový nešvar… jsou letní prázdniny, počasí výletům do lůna přírody více než přeje, a tak houfy panelákových zatracenců opustily své skrýše a vyrazily do luhů a hájů. Nic proti tomu, příroda je tu pro všechny. Každý může vzít holíny, batoh se svačinou, jít do lesa, nasbírat si nějaké ty houbose či borůvkose, pak sebou plácnout na nějaký ten posečený plácek, pochroupat si svačinu z batožiny a zase SE nechat spolknout sídlištním chřtánem….

Jenomže…

Vymyslíme si rodinku z jednoho takového sídliště, která se právě chystá na objevování tajů přírody. Rodinku si pojmenujme třebas „R“. Její typické tři plus jedna obývají čtyři členové. Paní „A“, pán „B“, starší syn „C“ a mladší dcerka „D“. Tato naše famílie opustí město „M“ a vydá se na vesnici „V“. Na tamní návsi nechá u kostela zaparkovaný svůj kombík a mezi domky si pěšo proráží cestu k lesu. Když tu, co nevidí. Ohradu! A v ní se poklidně popásá stádo koní. Dcerka „D“ nadšeně zavýskne, načež se rozběhne k hrazení následujíc ostatními. A jelikož kůň je tvor zvědavý a zvídavý, jde celé stádo dívence naproti.

Ta bez ostychu začne zvířata hladit, koně se strkají, sem tam se otevře nějaká velehuba a po její drobné ručce se snaží chňapnout. Co kdyby náhodou ten podivný dvounožec měl něco na zub, myslí si koně. Holčičku to ale vůbec nerozhodí, její doprovod rovněž a hladí dál. Foťák cvaká o sto šest, protože tahle roztomilá chvíle přece musí mít své místo v rodinném albu…

A teď scénář trochu pozměníme, co vy na to? Nezdá se vám toto dění poněkud nudné? Tak jedeme…

Dočetli jste až sem? A neunikla vám ta část, kterak koně chňapou po malé ručce, myslíc si, že něco dostanou? Tak si představte, že některá z velehub zasáhne cíl a ani nemusí celý prst hned ukousnout, ale jen tak štrejchne zubem a prst pouze lehce pohmoždí. Radostné výskání se rázem mění v bolestný křik, maminka odhazuje fotoaparát kamsi do škarpy a běží zachraňovat co zbylo z polosežraného dítěte. 

Nazuřený tatínek maže do vsi shánět majitele zvířat, protože jejich holčičku jim přece nikdo okusovat nebude…

Stop! Pauza! A teď se všichni pěkně zamyslíme, jo? Kdyby v roli naší smyšlené rodiny byli rozumně smýšlející tvorové, holčička se rozběhla k ohradě a začala koně hladit, dospělci by ji okamžitě okřikli, ať toho nechá, že na cizí zvířata se bez svolení majitele nesahá. Navíc koně jsou VELKÁ zvířata a lidé, zvláště ti, kteří nejsou kovaní v zacházení s nimi, mohou velice lehce přijít k úrazu. 

To si ale spousta lidí neuvědomí a odbyde to větou „vždyť si jde jen pohladit koníka“. Už si neuvědomí, že to „jen“ může taky nedobře skončit. 

Už chápeme, proč vlastníci zvířat mění ohrady ve vánoční stromky a ověšují je čtením o tom, že kolemjdoucí nemají na zvířata sahat, nedej bože je krmit a nedej bože na druhou podlézat hrazení?

Kromě toho, že ohrožujete bezpečí zvířat, hrajete vabank se svým životem a zdravím hlavně vy sami – hladiči, krmiči, podlézači.

Milí rodiče, předtím, než se budete radostně rozplývat nad tím, jak je vaše ratolest roztomilá, když strká ruku mezi tvory, kteří váží několik set kilo, položte si jednoduchou otázku: Kdybyste šli po ulici, za plotem na vás koukal přesládlý pejsek a dítě by si ho chtělo pohladit, řekli byste mu, ať si otevře branku a jde si pejsátko poňuchňat? 

Odpověděli byste, že to je přece blbost, ne? Ano, je to blbost a úplně stejně jako se psem za plotem, je to i s koňmi za ohradou. To, že nemusíte otevírat branku, neznamená, že něco mění situaci.

A pokud ani tohle nezabralo a stále nechápete, přečtěte si prosím ještě jednou, dvakrát, stokrát, výše uvedenou modelovou situaci s (ne)ukousnutým dětským prstem…