ŠPÍNA JE VELMI RELATIVNÍ POJEM

Pokud jste přelouskali moje předchozí písmenka, můžete si podle nich začít malovat pomyslný obrázek života na opravdovém venkově v dnešní době. Co vám z toho vychází? Že ten, kdo žije na vsi a obhospodařovává zvěřenu se ustavičně brodí bahnem, hrabe se v hnoji a nachytává na sebe ochlupení a vůně svých svěřenců. Ano, tak jest. 

Nechápejte to ovšem tak, že vidlák, i přesto, že splňuje všechna tato kritéria, musí být nutně špindíra. Nemusí a není. Myje se pravidelně (tedy, mám-li mluvit za sebe), zná sprchový gel, šampon, používá kartáček na zuby a pokud vyrazí někam mezi lidi, tak na sebe nahodí slušné oblečení a umí se pšouknout i deodorantem.

Domácnost udržuje v pulzujícím chodu, to znamená, že nádobí je čisté (za pomoci myčky), prádlo také (chvála budiž pračce) a se smetím a psími chlupy na podlaze také umí zabojovat (třikrát sláva vynálezu jménem robotický vysavač). 

Nejinak je tomu ve stáji i chlévech. Zvířatům je také dobře v čistém prostředí. A jelikož do maštale moc strojů nesahá, nastupují do hry vidle a koště na pohon ryze ruční. 

Ač to není úplně dokonalé a sem tam se nějaké to smítko najde, pokud jste vidlák, opravdu by k vám neměl patřit příměr špinavce, i když ho mohou na první pohled evokovat zablácené boty a dvakrát chlupatý svetr. Takový je venkov a bez jistých „vedlejších účinků“ se to tady zkrátka neobejde. 

Tohle plkání bych uzavřela veršem z písničky Karla Plíhala, která se k mému malému zamyšlení výtečně hodí.

„Špína je velmi relativní pojem. Někdo je čistej, i když páchne třeba hnojem.“