Nechápejte to ovšem tak, že vidlák, i přesto, že splňuje všechna tato kritéria, musí být nutně špindíra. Nemusí a není. Myje se pravidelně (tedy, mám-li mluvit za sebe), zná sprchový gel, šampon, používá kartáček na zuby a pokud vyrazí někam mezi lidi, tak na sebe nahodí slušné oblečení a umí se pšouknout i deodorantem.
Domácnost udržuje v pulzujícím chodu, to znamená, že nádobí je čisté (za pomoci myčky), prádlo také (chvála budiž pračce) a se smetím a psími chlupy na podlaze také umí zabojovat (třikrát sláva vynálezu jménem robotický vysavač).
Nejinak je tomu ve stáji i chlévech. Zvířatům je také dobře v čistém prostředí. A jelikož do maštale moc strojů nesahá, nastupují do hry vidle a koště na pohon ryze ruční.
Ač to není úplně dokonalé a sem tam se nějaké to smítko najde, pokud jste vidlák, opravdu by k vám neměl patřit příměr špinavce, i když ho mohou na první pohled evokovat zablácené boty a dvakrát chlupatý svetr. Takový je venkov a bez jistých „vedlejších účinků“ se to tady zkrátka neobejde.
Tohle plkání bych uzavřela veršem z písničky Karla Plíhala, která se k mému malému zamyšlení výtečně hodí.
„Špína je velmi relativní pojem. Někdo je čistej, i když páchne třeba hnojem.“