Člověk se často podiví nad tím, co osmiletá hlavička stihne postřehnout a vstřebat. Jako třeba nedávno. Vykračujeme si svižnou chůzí a od sousedů se ozve „Kykyrykýýý!“ Od nás mu v odpověď přijde „Kykyrykykýýý!“ A pozadu nezůstane ani další rybníčkovský kokrháč.
Kluci se činí a dítě najednou napadne: O čem si asi kohouti povídají? A hleďme, najednou tu máme rozlehlý prostor k úvahám! Proč? Protože dosud nikdo nevymyslel překladač kohoutí řeči, a tak se můžeme domnívat a popustit otěže fantazii. Co se asi za tím kykyrykáním skrývá? Baví se o tom, jak se vyspali? Sdělují snad světu úlevu, že noc byla klidná a uštědřila je útoku lišky či kuny? Nebo si stěžují, kde se fláká ten divnej dvounožec s jejich snídaní?
Můžete si myslet co chcete, ale dítě to rozsekne: tutově se vychloubají, který z nich má hezčí slepice! A třeba fakt jo, co my víme?
A to je jedna z věcí, které mám na venkově ráda – nabízí vám podněty k zamyšlení nad řadou neobyčejně obyčejných záležitostí. Třeba nad tím, o čem kohouti řeční.