JAK TO VLASTNĚ JE S VIDLÁCTVÍM

Kdo je to vidlák už bychom tak nějak věděli. Teď přichází na řadu otázka, kterak se vlastně člověk vidlákem stane. Já se přikláním k názoru, že vidlákem se člověk nestává, nýbrž rodí. Prostě to má zakódováno v genech, přeneseno z minulých životů, předpovězeno kmotřičkou sudičkou nebo tak podobně...

Můžete samozřejmě hned namítnout, že někdo drží vidle v ruce od narození a někdo se k nim dostane až v pokročilejším věku. Lze to ale nějak předurčit? To zajisté nikdo neví, co či kdo našimi životy hýbe. Je to ale prostě tak, že vidláka nemůžete nutit býti vidlákem. Musí to jít zkrátka od srdce.

Jak to bylo u mě? Patřila jsem ještě ke generaci devadesátkových dětí, která měla babičku a dědu na vesnici. Rozumějte prarodiče, kteří na venkově nemají novostavbu s bazénem, ale starý barák, kde jste na jedné straně něco opravili a z druhé něco odpadlo, trávu sekali nikoliv na benzínový, ale na ruční pohon, neměli psa gaučáka, nýbrž bouďáka a k němu navíc slepice, králíky a další havěť všelijakou. Takže tam se předurčilo mé vidláctví. Jelikož jsem u nich byla pečená vařená a s chutí jsem se zapojovala do veškeré práce okolo zvířat a domu, děda mi stihl předat řadu vidláckých vědomostí. Škoda jen, že jsem jako desetiletá nepočítala s tím, že se bude mé vidláctví vyvíjet a téměř všechno jsem úspěšně zapomněla.

Pak pro mě nastala celkem dlouhá vidlácká pauza, protože babi s dědou už na venkovský život přestávali stačit, tak jsme je přestěhovali do městského bytového pohodlí a chalupa se prodala. Já se protloukala studijním, posléze kancelářským životem bez vidlí a už jsem ani nedoufala, že se k nim někdy vrátím.

No a najednou, lehce po třicítce, to tu máme zas. Statek, kde z jedné strany něco opravíte a z druhé něco odpadne, bazén nevedeme, sekáme jak benzinovou sekačkou, tak kosou a považte i křoviňákem a zvířat, která produkují dost hovínek na to, aby se vidle v rukou nezastavily, máme habakuk. Prostě osudu se nevyhnete. A asi je to tak dobře. Akorát se se slzou v oku přiznávám, že děda v modrákách a se všudypřítomnou zmijovkou na hlavě mi často chybí. To byl pan Vidlák ze staré školy, který měl na všechno osvědčené postupy. Nezřídka si říkávám, jak by to asi udělal děda. A kdo ví, jestli se odněkud zezhora nekouká a nějakými nám neznámými způsoby mi neradí a nepomáhá. Protože si troufám tvrdit, že v sekání kosou nebo ve stahování králíka už jsem se dosti zlepšila. Racionální rozum tvrdí, že je to praxí a opakováním. Ten iracionální říká, že v tom má třeba trochu prsty i děda ze záhrobí. No, asi to bude fakt ta první možnost, ale je přece hezký tak nějak doufat i v tu druhou, méně pravděpodobnou. Protože, to se ví, že my vidláci, živí i mrtví, musíme táhnout za jeden provaz, a to do doby než všichni dočista vyhyneme.